Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedenácté studiové album legendy domácího těžkého kovu vychází v temných dnech, kdy se světu (a České republice tuplem) nedaří zvládnout covidovou nákazu, a stejně temně působí jeho jinak docela neumětelsky pojatý obal, mající zřejmě znázorňovat postavu, jež celému albu dala jméno. Ideální kombinace pro album TÖRRu, jak si ho pamatujeme z jeho nejslavnější minulosti, dalo by se jistě říct. Jenže podobně, jako by na zmíněném obalu jeden čekal spíše něco jako pátera Koniáše a ne tuhle nevýraznou řeznickou mutaci Johna Ramba, ani v drážkách „Inkvizitörra“ nedojde na nic z toho, co by partě okolo Oty Hereše i v současnosti udělalo dobré jméno.
Jedenácté studiové album TÖRRu je totiž prázdné jako polní nemocnice v Letňanech a v člověku zanechává podobně stísněný pocit, jako kdyby se oněmi mlčenlivými prostorami měl projít. Samozřejmě, pocity stísněnosti by za jistých okolností mohly být vítaným efektem tvrdého metalového alba, koketujícího zdatně s thrashem, ale tady je to bohužel spojeno jen a pouze s tím, že TÖRR narazil na své autorské dno. A přestože „Inkvizitörr“ disponuje téměř čtyřiceti minutami hracího času, nenabídne vlastně ani jednu skladbu, která by opustila jeho na posledních albech totálně zajetý kolovrátkovitý výraz (z nějž se výrazněji povedlo vybruslit jen na minulém „Black´n´rollu“).
Když to hodně zjednoduším, neslyšíte vlastně nic jiného, než jen „Kladivo na čarodějnice“ a „Kult ohně“ na sto způsobů. Ovšem bez duše, bez hlubšího smyslu a bez životodárné tekutiny, která by té hudbě tepala ve spáncích podobně jako oběma zmíněným někdejším originálům. K tomu se musí připočíst opravdu řídké textové náměty ve smyslu obecného „bububu“ s nijak závratným provedením (namátkou „Bůh temnoty“, „Černá hvězda“, „Královna smrti“, „Říše stínů“ anebo naprosto tragická „Podivnej sráč“), a když se pak dostaneme k výsledku, není prostě vůbec překvapivé, že je velmi, velmi pochybný. A TÖRR na jeho pozadí vypadá jako unavený, vyšťavený maratónec, kterému se na osmatřicátém kilometru začnou viditelně plést nohy, a není vůbec jisté, jestli to zvládne až do cíle.
Neříkám, že Ota Hereš se svými kumpány v sobě ten potenciál stále ještě nemá, koneckonců na již zmíněném pět let starém albovém předchůdci to dokázal důstojně a beze všech pochybností, ale na „Inkvizitörrovi“ se jednoduše z žádného takového potenciálu TÖRR nevydal. Zahrál na něm jen na smutnou jistotu, která možná nějakým tím skalním fanouškem trochu pohne, ale jinak nevede nikam jinam, než na propadliště dějin.
1. Bůh temnoty
2. In extremis
3. Poslední dny
4. Černá hvězda
5. Vítej ve snu
6. Královna smrti
7. Pitevní trenažer
8. Smrt
9. Závist
10. Podivnej sráč
11. Konec světa
12. Říše stínů
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.